Ano, v jedné věci s kolegou Patrikem Nacherem souhlasím a to, že v nadcházejících dnech budeme slyšet o Istanbulské úmluvě. Více než o vhodnosti ratifikace Istanbulské úmluvy uslyší veřejnost možná častěji kritiky od jejích odpůrců. Ráda bych proto uvedla na pravou míru informace o Istanbulské úmluvě, které Patrik Nacher ve svém komentáři uvádí. 

Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (dále jen Istanbulská úmluva) jsme sice 2. května 2016 podepsali, ale dosud neratifikovali. Jako od zmocněnkyně vlády pro lidská práva se ode mne očekává pokud možno jasné a jednoznačné, dobře zdůvodněné stanovisko, proč doporučuji Istanbulskou úmluvu ratifikovat či  proč ne. Poté, co jsem ji prostudovala, a to ve znění jejího nově a kvalitně provedeného překladu (původní překlad byl bohužel nepřesný a oprávněně svou obecností vyvolával pochybnosti části laické i odborné veřejnosti), je většina otázek, které jsem si v této souvislosti sama položila rozptýlena a mohu její ratifikaci s klidným svědomím, nicméně za splnění jistých podmínek, doporučit.

Kontroverzní články úmluvy? 

Některá ustanovení Istanbulské úmluvy vyvolávají na první pohled obavy a kontroverze. Patří k nim i   ta, na která ve svém příspěvku upozorňuje můj kolega poslanec Patrik Nacher. Jako obvykle je ovšem „ďábel“ skryt v detailu. Pokud pan poslanec (a řada dalších kritiků Istanbulské úmluvy) vyjadřuje obavu z dopadů čl. 12 Istanbulské úmluvy, neuvědomuje si, že prakticky totožné ustanovení je již téměř 40 let součástí našeho právního řádu. Článek 12 Istanbulské úmluvy pojednávající o závazku potírat stereotypní představy o rolích žen a mužů je totiž téměř doslova převzat z Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, kterou jsme ratifikovali již v roce 1981.

Smyslem tohoto ustanovení není podporovat genderovou neutralitu, ani zasahovat do způsobu, jakým vychovávají rodiče své děti - obě mezinárodní úmluvy se vztahují na závazky státu, nikoli jednotlivců. Byť nevidím nic zvláštního na tom, když si i dívky hrají s autíčky, nikdo nebude kvůli Istanbulské úmluvě diktovat rodičům, jaký typ hraček kupovat svým dětem.

Istanbulská úmluva totiž cílí jinam, totiž na stereotypy, které se vztahují k násilí na ženách. Jako zkušená právnička vím, že mezinárodní úmluvy musí být v souladu se základními principy mezinárodního práva (a v souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu) vykládány v dobré víře a v souladu se svým účelem. A účelem Istanbulské úmluvy vyjádřeným v jejím čl. 1 je ochrana před domácím násilím a podpora rovnosti žen a mužů, nikoli tedy vytvoření genderově neutrální společnosti.

Společenské stereotypy a násilí na ženách

V kontextu domácího násilí mohou mít společenské stereotypy a očekávání negativní dopad na schopnost obětí svou situaci řešit. K těmto stereotypům může patřit třeba to, že od ženy se očekává, že se svým partnerem zůstane za každou cenu, i v případě, že se na ní dopouští násilí. Nebo přesvědčení, že muž má právo bít svou manželku, když ho neposlouchá. To, že řada podobných stereotypů v české společnosti stále do určité míry přetrvává, potvrdil i nedávný výzkum Asociace pracovníků intervenčních center. Podle něj se například 11 % veřejnosti stále domnívá, že domácí násilí by společnost měla tolerovat, neboť se jedná o vnitřní záležitost rodiny. Přes 15 % veřejnosti si myslí, že za domácí násilí si mohou ženy samy, protože muže dráždí. Obdobné stereotypy ale také často znevýhodňují muže – téměř třetina veřejnosti nepovažuje psychické týrání ze strany manželky za domácí násilí.

Byť názory české společnosti na přijatelnost domácího násilí prošly v posledních několika desetiletích velkou pozitivní proměnou, a to nejen z důvodu přijetí nové legislativy, ale především díky nestátním organizacím poskytujících pomoc obětem takových deliktů, řada stereotypů stále přetrvává. A Istanbulská úmluva v tomto ohledu jen nabádá k další činnosti zaměřené na postupné odstraňování těchto archaismů.

Pan kolega Patrik Nacher se dále ptá, jakou přidanou hodnotu má Istanbulská úmluva. Souhlasím, že v oblasti legislativy již v České republice potřebné zákony na ochranu obětí máme. V této části Istanbulská úmluva ostatně necílí primárně na země Evropské unie, ale na ostatní evropské země, kde legislativní rámec nedosahuje takové úrovně, jakou jsme např. přijetím zákona o obětech trestných činů v roce 2013 dosáhli v České republice. Přínos Istanbulské úmluvy  pro naši zemi však spočívá v ostatních opatřeních, jako je např. lepšího vzdělávání všech profesí, které s oběťmi přicházejí do kontaktu, podpora specializace policie na případy sexuálního a domácího násilí, zajištění dostupnosti programů pro násilné osoby či ve vztahu k lepšímu řešení sexuálního násilí v kyberprostoru. Jak ukazuje i řada aktuálních kauz, není v tomto ohledu náš systém zatím tak dokonalý, jak by bylo třeba.

Ratifikaci Istanbulské úmluvy doporučuji

V den, kdy jsem byla jmenována zmocněnkyní pro lidská práva, jsem představila vládě nový akční plán prevence domácího násilí (6.5.2019). Ten řadu konkrétních opatření obsahuje. Jak ale ukázaly předchozí akční plány, některé z nich se nedaří naplnit a mezer v systému pomoci obětem máme stále dost. Istanbulská úmluva by tuto situaci pomohla změnit, protože povinnost aktivně  zlepšovat postavení obětí domácího násilí by patřilo k trvalým mezinárodním závazkům České republiky.  

Kromě praktického významu bych ovšem nepodceňovala ani význam symbolický. V květnu loňského roku souhlasila poslanecká sněmovna s ratifikací Úmluvy Rady Evropy o komplexním přístupu k ochraně, bezpečnosti a poskytování služeb při fotbalových zápasech a dalších sportovních akcích. U této úmluvy nikdo její přínos pro český právní řád nezkoumal a její potřebu nezpochybňoval. Osobně považuji každé násilí s výjimkou sebeobrany za nepřijatelné. Přemýšlím ale, proč si oběti fotbalového násilí vlastní mezinárodní úmluvu zaslouží, zatímco obětem domácího a sexuálního násilí ji odpíráme. Připravenost našeho právního řádu na ratifikaci Istanbulské úmluvy nadto deklarovala česká vláda již v roce 2016 při jejím podpisu.

Abych se vrátila k úvodu, ratifikaci Istanbulské úmluvy mohu doporučit. Mimo jiné proto, že jsem se touto problematikou dlouhodobě zabývala a moc dobře vím, jak je pro oběti důležitá jakákoli forma pomoci. S ratifikací souhlasím také proto, že v těch 33 zemí, které úmluvu již ratifikovaly (včetně sousedního Německa, Rakouska či Polska), se žádné katastrofické scénáře nenaplňují. Na druhou stranu vnímám obavy z některých ustanovení úmluvy. Proto budu navrhovat, aby Česká republika po vzoru Polska či Lotyšska učinila při ratifikaci prohlášení, ve kterém zdůrazní, že Istanbulskou úmluvu bude naplňovat v souladu se svým ústavním pořádkem a dalšími právními předpisy. Toto prohlášení by mělo uklidit tu část veřejnosti, která se ratifikace nyní obává.

Autorka: Helena Válková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva


Pozn.: Článek je reakcí na komentář poslance Patrika Nachera. Komentář vyšel ve zkrácené verzi v deníku Právo 12.7.2019

Kdo za projektem stojí

Vedoucí pracovník
Radan Šafařík
safarik.radan@vlada.cz

Zástupkyně vedoucího pracovníka
Petra Kalenská
kalenska.petra@vlada.cz 

Partneři