Ve čtvrtek 18. května se v Braunově domě na Karlově náměstí uskutečnila jedinečná mezinárodní konference s názvem „Genderový rozměr digitalizace práce“. Konference se zaměřila na otázku, do jaké míry změny spojené s digitalizací trhu práce reprodukují nebo dokonce posilují stávající nerovnosti mezi muži a ženami.
Konferenci zaměřenou na genderový aspekt digitalizace práce uspořádala nadace Fridricha Eberta se zastoupením v České republice ve spolupráci s Českomoravskou konfederací odborových svazů. V šesti příspěvcích a závěrečném diskusním panelu přišla řeč mimo jiné na to, v čem všem může být proces digitalizace práce příležitostí k vyléčení některých stereotypů, které dosavadní pracovní trh reprodukuje, a v čem naopak může i tato další průmyslová revoluce znamenat hrozbu, neokážeme-li ji jako společnost správně uchopit.
Úvodní slovo pronesl předseda ČMKOS Josef Středula. Představil průzkumy, podle kterých je v blízké budoucnosti ohroženo procesem digitalizace až 10 % pracovních míst v Česku. Abychom se jako společnost této výzvy zhostili spravedlivě, je třeba zdůraznit sociální rozměr celého přechodu. Proto je na místě začít zavčas hovořit o tzv. „Společnosti 4.0“ – tedy společnosti, která využije technický pokrok v pracovním procesu k tomu, aby zbavil dosavadní pracovní trh některých jeho nespravedlností – třeba právě té genderové. „Digitalizace je pokrok, ale nesmíme zapomínat na sociální rozměr,“ doplnil Středula.
Kateřina Smejkalová z Fridrich Ebert Stiftung hovořila o tom, že se v koordinace procesu digitalizace práce nesmí zapomínat na společenské vzdělávání. Zahraniční výzkumy totiž ukazují, že je v celém přechodu průmyslu přinejmenším stejně zásadní, jak je odborně a strategicky uchopená jeho společenská stránka, a jak společnost dokáže formulovat svoje nové směřování.
Drahomíra Zajíčková z Výzkumného ústav práce a sociálních věcí hovořila o tom, že v souvislosti s digitalizací zřejmě vznikne celý nový sektor práce, tzv. „ekonomika péče“. Za největší výzvu digitalizace proto považuje problém hyperkonektivity, tedy stírání práce a soukromí, který, ačkoli se jeví jako výhoda, může v posledku vést k tomu, že člověk pracuje pořád. Zajíčková připomněla statistiky, podle kterých nicméně v tuto chvíli ženy s lépe nastaveným work-life balance ve větší míře aspirují na vyšší výkonné pozice. To ukazuje, že naše preference nejsou ani tak vrozené, jako spíš do velké míry určené podmínkami, ve kterých svoje životní dráhy realizujeme.
Ekonom Aleš Chmelař představil studii z roku 2015, podle které stoupají rizika spojená z digitalizací ze severozápadu na jihovýchod kontinentu: zatímco země jako Švédsko nebo Norskou jsou na camotný proces poměrně připravené, země jako Slovensko nebo Rumunsko čeká těžký proces transformace. Podle Chmelaře je čtvrtá průmyslová revoluce tou první v historii, ve které významně ztrácí onen „bílý muž ve středním věku“, z čehož může vyplývat i nárůst konzervativních populistických hnutí v USA a v Evropě. Právě proto je podle Chmelaře potřeba najít cestu, jak společnost v procesu digitalizace stabilizovat a učinit sociální spravedlivější pro všechny.
Ekonom Jan Drahokoupil mluvil o tom, že jen malá část lidí pracujících v režimu „platforem“ (Uber) v Německu dosáhne na německou minimální mzdu. Flexibilita, která má být hlavní výhodou digitalizované práce na bázi platforem, se přitom paradoxně vytrácí, protože člověk de facto pracuje pořád, a navíc mu chybí sociální zabezpečení spojené s tradičními pracovními úvazky. Proto je digitalizace především také problémem nové definice odměn za práci.
Členka německé odborové konfederace Mareike Richter představila mimo jiné psychologický výzkum, podle kterého jsou ženy v souvislosti s procesem digitalizace více vystaveny pocitu bezmoci. Českému publiku pak představila nejnovější trendy německých podnikových rad a genderové citlivost celé německé odborářské kultury.
V závěrečné debatě, které se zúčastnila i Kristina Kosatíková ze společnosti IBM, se diskutující shodli na tom, že práce s přidanou hodnotou představuje prostředí vhodnější pro dosahování rovnosti v odměňování. Aby se však právě takhle digitalizace projevila, musí se o tom vést debata. Česká republika potřebuje tripartitně spravovaný systém celoživotního vzdělávání, který umožní všem věkovým kategoriím lepší adaptaci na měnící se trh práce. Alfou a omegou zvládnutí digitalizace je model spolurozhodování zaměstnanců a zaměstnankyň.
