Stát garantuje ochranu lidských práv, dodržování a naplňování lidskoprávních závazků. Společensky odpovědné korporace se snaží tomuto závazku státu přispívat. Respekt k lidským právům a ochrana důstojnosti každého jednotlivce by měli být naší společnou prioritou. Jak zvyšovat porozumění lidskoprávním dopadům byznysu a jak využívat potenciál této sféry pro zlepšování ochrany lidských práv a prosazování rovnosti? V rámci semináře si představíme příklady dobré praxe a to, jak byznys a jednotlivé společnosti pomáhají v různých oblastech společenské odpovědnosti.

Klimatická změna nedopadá na všechny stejnou měrou. Pro zajištění důstojného života i dalším generacím musí být ochrana jejich práv na udržitelný život naším společným cílem. Změna klimatu představuje prohlubování genderových, socioekonomických nerovností a dalších forem znevýhodnění. Negativní proměny klimatu ovlivní i politické systémy a fungování demokracie a vlády práva. Jak zapojit do debaty o řešení klimatické krize všechny relevantní aktéry a širokou veřejnost? Proč jsou ženy klimatickou krizí více ohrožené? A jakých dalších zranitelných skupin se dané změny mohou dotýkat citelněji?

Svoboda médií je jedním ze základních kamenů demokratické společnosti. Média jsou zásadním ochranným faktorem funkční demokracie. V posledních letech jsme svědky útoků na svobodná media a umenšování jejich role ve veřejném prostoru. Nová rizika přináší sociální sítě a digitální prostor. Zastrašování a hrozby násilí novinářům a novinářkám, jež v nedemokratických systémech hájí hodnoty humanity a ochrany lidských práv, v některých částech světa nabývá na síle a má řadu nových podob. Jak rozvíjet a posilovat po právní, institucionální i politické stránce bezpečné prostředí pro novináře a novinářky? Jakou odpovědnost má v tomto ohledu sehrávat stát a jakou roli mají nést další relevantní aktéři?

Článek 21 Všeobecné deklarace lidských práv a článek 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických práv koncipují participaci jako široké zapojení jednotlivců, NNO a občanské společnosti do rozhodovacích procesů ze strany veřejných autorit. Efektivní participace ve své formalizovanější podobě tedy vyžaduje jak kapacitně zajištěné a motivované zástupce občanského sektoru a dalších stakeholderů, tak připravenou veřejnou správu, která si uvědomuje potřebu otevřeného dialogu s občanskou společností. Je Česká republika připravena tento dialog efektivně a systematicky rozvíjet? Jsou dostatečné kapacity i na straně nevládního sektoru? Kde lze hledat inspirace a také zdroje pro rozvoj participační kultury v ČR? Jaké konkrétní nástroje je možné u nás rozvíjet?