Česká odnož mezinárodního fóra Meltingpot, které mnozí znají z festivalu Colours of Ostrava, se letos koná online. MeltingPot tak přináší sérii streamovaných debat s odborníky, odbornicemi a dalšími inspirativními osobnostmi. Na debatě o sexuálním násilí ve vztazích mladých lidí, konané 12. května 2021, vystoupila také Lucie Ingrová, odborná garantka jedné z aktivit projektu z Norských fondů Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády. Lucie Ingrová koordinuje workshopy prevence sexuálního násilí a kybernásilí pro studenty a studentky ve věku 13-17 let. Diskutoval s ní Honza Vojtko, individuální a párový psychoterapeut. Debatu moderovala slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová.
Jak vypadá partnerské násilí?
V úvodu debaty Vojtko osvětlil, jak může vypadat násilí v partnerském vztahu a jak ho rozpoznat. Klíčová je v něm absence souhlasu. Pokud k sexuálnímu násilí ve vztahu dojde, pro oběť je ovšem velmi často těžké rozpoznat, že skutečně o násilí šlo. Uvědomění může předcházet dlouhodobá terapeutická práce. To samé platí i pro původce sexuálního násilí, kteří dané chování někdy vnímají jako běžnou součást partnerského vztahu. Jen zlomek původců a obětí partnerského násilí přitom přijde na terapii a začne problémy rozkrývat.
Roli v „neviditelnosti” partnerského sexuálního násilí hrají například stereotypní představy o znásilnění páchaném cizím člověkem v temném zákoutí parku.
Znásilnění za použití fyzického násilí a naprosté dominance je snadnější rozpoznat. Většinou má ale znásilnění sofistikovanější formu nátlaku ve vztahu. Dopady takové zkušenosti jsou přitom velmi podobné.
Partnerské násilí navíc umocňuje retraumatizace opakovanými incidenty, která často vyústí v depresi, úzkosti a další problémy.
Mýty, stereotypy a sexuální násilí
Kromě stereotypů o podobě znásilnění se v tomto tématu odráží i stereotypy genderové. V české a slovenské společnosti jsou podle Vojtka stále běžné mýty o neschopnosti mužů ovládnout své touhy a pudy kvůli vyšší hladině testosteronu. Tato představa byla mnohokrát vyvrácena neurovědeckými a psychologickými studiemi. Pořád se ale promítá ve skutcích, které mužům jako společnost do určité míry odpouštíme, protože se nám zdá, že tak trochu patří k maskulinitě.
Ač se sexuální násilí týká všech, 90 % pachatelů jsou muži a 90 % obětí ženy. Vojtko zdůraznil, že jen jeden ze 300 pachatelů znásilnění je odsouzen, a to většinou podmínečně.
Ukazuje to mimo jiné na bagatelizaci sexuálního násilí. Většina znásilnění nicméně není vůbec nahlášena (dle Ingrové to je 92-95 %), což je částečně způsobeno právě stereotypy o znásilnění. Podle průzkumů se v Česku přitom se sexuálním násilím setká každá 10. žena a každý 33. muž.
Ingrová rovněž uznala, že jsme zatíženi stereotypy. Projevují se například v tendencích žen nepřipustit si, že je partner znásilnil, protože daná forma nátlaku a submisivní role ženy byly přítomny i v životech jejich matek nebo babiček. Lidé si tento vliv stereotypů uvědomují postupně a často až během pozdějšího života. Pro někoho toto uvědomění představuje vystoupení z komfortní zóny, mladí lidé jsou ale tomuto tématu otevření a genderové stereotypy probírají čím dál více.
„Svět se mění a otevírá, a to není nic, co my bychom mohli nějakým způsobem zastavit. To tak prostě je. Mladá generace to cítí z první ruky a je pro ni strašně důležité o tom komunikovat.”
Oboustranný souhlas je v intimním chování základ
Podle terapeuta Vojtka by před jakýmkoliv intimním chováním měla proběhnout otevřená konverzace, nebo alespoň odsouhlasení toho, co oba zúčastnění chtějí dělat a kde jsou jejich hranice. Vojtko se ve své praxi často setkává s klienty a klientkami, jenž takovou konverzaci vnímají jako překážku, která může v intimní chvíli zkazit atmosféru nebo působit nepřirozeně. Doporučuje ale na otevřené komunikaci o souhlasu pracovat; jakmile ji totiž lidé do svého partnerského života zapracují, pomáhá jim to vytvářet příjemné a bezpečné prostředí ve vztahu a celkovou partnerskou spokojenost.
Kvalitní vztah by měl být vždy založen na vzájemném respektu.
Lucie Ingrová vysvětlila, jaké konkrétní charakteristiky by měl souhlas k sexuálnímu chování mít. Má být nadšený (nikoliv lhostejný či rezignovaný) a daný svobodně bez vyhrožování, nátlaku nebo vlivu nerovnováhy moci.
„Měli bychom dávat souhlas na konkrétní věc. Proto je tak důležité se o sexu bavit otevřeně. Protože to, že řeknu ano ve chvíli, kdy mě někdo líbá nebo se se mnou mazlí, neznamená, že říkám ano na sex.”
Souhlas je zároveň dočasný – souhlasem s intimním chováním v jednu chvíli nedáváme automatický souhlas se stejným chováním o pár hodin nebo dnů později. Zde Ingrová přivedla pozornost k mýtu, podle kterého neexistuje znásilnění v manželství. Ve skutečnosti je souhlas vždy závislý na konkrétní chvíli a rozpoložení všech zúčastněných.
Jak tedy vypadá udělení souhlasu k intimnímu chování? Ingrová zdůraznila, že nemusí být verbální.
Může jít „jen” o průběžné sledování signálů partnera či partnerky a ujištění se, že chce pokračovat, pokud se například ošije nebo stáhne. Ingrová však souhlasila s Vojtkem; i verbální komunikace nebo ujištění rozhodně nemusí být divné nebo neerotické.
Sexuální nauka ve školách je nedostatečná
Navzdory důležitosti komunikace a souhlasu podle výzkumu České středoškolské unie (ČSU) 75 % lidí ve škole nikdy o konsentu (tj. souhlasu) neslyšelo. Zároveň je to jedno z témat, o kterých by se studující nejvíce chtěli bavit. O sexuální nauku celkově je z jejich strany obrovský zájem, který školy v současnosti nejsou schopny pokrýt. Většinou se přinejlepším proberou základní témata (např. antikoncepce, těhotenství a pohlavně přenosné choroby), na složitější otázky ale vyučující nemají prostor ani dostatečné podklady.
Možná nejvíce alarmující údaj ČSU je, že 40 % dotázaných se o sexu jako takovém ve škole nedozvědělo nic.
Kde se tedy mladí o sexu učí? Většina se k odpovědím na své otázky dostává přes vrstevníky. Důsledkem je častá mytizace o tom, co je a není v intimním životě správné. Chlapci navíc už kolem 12. roku života pravidelně sledují pornografii, která je nezřídka protkána násilím. Mladí lidé mají i proto rostoucí obavy ze sexuálního života. Stud jim brání doptat se rodičů na to, co je zajímá, a jejich strach se upevňuje.
Dnešní mládež je tudíž dle Vojtka úzkostnou generací, a to navzdory zdánlivě snadnému přístupu k informacím (např. na internetu).
Sexuální násilí mezi mladými lidmi
Když se během psychosexuálního vývoje mladý člověk potýká s frustrací v rámci rodiny, může mít nevědomou tendenci ji ventilovat skrze násilné chování. Často je ale podle Vojtka sexuální násilí mezi mladými spíše výsledkem „neumětelství” – kvůli nedostatku kvalitních informací jedinec vlastně neví, jaké chování je v pořádku a kdy už překračuje hranice.
„Edukace sexuální výchovy v České ale i Slovenské republice je opravdu velmi tristní. Je tady spousta skvělých organizací, které se tomu začaly věnovat, jak neziskových, tak samozřejmě vládních a tak dále. Ale ten výsledek je pořád velmi komplikovaný.”
Vojtko zároveň zdůraznil alarmující data amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, podle kterého 26 % žen a 14 % mužů, kteří v průběhu dospělosti zažívají psychické, fyzické nebo sexuální násilí, mělo první kontakt s tímto typem násilí už před 18. rokem věku. Setkávají se s ním poprvé už jako náctiletí, třeba na prvním rande. Sexuální násilí mezi mladými se tedy promítá i do jejich dospělého života a nelze ho přehlížet.
Jak by měla sexuální nauka vypadat? Workshopy Úřadu vlády jdou ve školách příkladem
Podle Ingrové jsou pilíři kvalitní sexuální nauky ve škole společné lekce chlapců a dívek, otevřená komunikace a diskuze. Ingrová reflektovala vlastní nevalné zkušenosti ze školy, kde nikdy nedošlo na společnou diskuzi.
Na workshopech, které sama Ingrová koordinuje, je naopak klíčové vzájemné sdílení pohledů. Obsahově jsou workshopy zaměřené na konsent, tělesnou integritu a komunikaci jakožto důležité součásti prevence sexuálního násilí. Lektorující v nich předávají myšlenku, že komunikovat partnerovi či partnerce, co se nám líbí a co ne, vede k příjemnějším a bezpečnějším sexuálním zážitkům.
Na workshopech studující diskutují třeba i o výše zmíněném tématu porna jako zdroje informací o sexu. Mluví většinou velmi otevřeně bez nutnosti nabádání nebo moralizování ze strany lektorujících – Ingrová shrnula, že většinou stačí se správně zeptat a studující si sami odpoví. Během společné diskuze si pak názory vyměňují a přetváří. Často dojdou například k závěru, že pornografie je „pohádka pro dospělé”, která neodráží realitu. Ingrová ovšem podotkla, že čím starší ročník se workshopu účastní, tím více je znát zatížení stereotypy.
Vojtko doplnil, že k sexuální nauce by měla být přidružena výuka emoční a sociální inteligence, včetně témat jako seberegulace nebo motivace. Mladí by se měli učit komunikovat na základě vlastních zkušeností a pocitů. V zásadě by k tomu stačila empatie, ale ta ve standardním školství, založeném na memorování a výkonu, rozvíjena není.
Jak mluvit s vlastními dětmi o sexu a intimitě? „Odpověď je unést trapnost”
Na otázku, jak se vyhnout trapnosti při konverzacích o sexu v rámci rodiny, Vojtko reagoval jasně: „Odpověď je v tom unést trapnost.”. Podle něj je stud nevyhnutelný, může se ale dostavit i úleva, protože protějšek se cítí stejně. Důležité je začít.
„Hledat svatý grál, jak si o tom správně povídat, je absurdní, protože to všechno musím najít, musím to nejdřív zkusit. […] Ptejte se: „Hele, já se s tebou chci pobavit o sexu, chceš něco vědět?””
Není nutné z hovorů o sexualitě dělat vážnou záležitost. Můžeme naopak zlehka navázat na věci, se kterými se setkáváme, a zeptat se samotného dítěte na jeho pohled a otázky. Může nás překvapit, co ho zajímá a jak velký zájem o téma má. Běžné jsou obavy o věcech, které ani nejsou reálné, a potomek může cítit velkou úlevu, když si s ním o tom popovídáme. Dobrým podnětem ke konverzaci o sexu mohou být třeba počínající romantické vztahy.
Ingrová ovšem zdůraznila, že o intimitě a tělesné integritě je podle Světové zdravotnické organizace ideální začít mluvit, když jsou dítěti 3 roky, což mnoho rodičů překvapí.
Vojtko zmínil častou snahu rodičů neublížit mladším dětem tím, že o něčem budeme mluvit moc brzo. Opak je pravdou.
Čas na změnu
Podle Vojtka i Ingrové se naše společnost nezadržitelně vyvíjí, a to obzvlášť co se týče genderových stereotypů a sexuality. Vojtko zdůraznil, že aby tato změna byla co nejpozitivnější, je potřeba, aby se lidé učili nebýt defenzivní ve vztahu k tématu genderově podmíněného násilí.
“Je velmi důležité umět – a to je součástí emoční inteligence – oddělovat to, že tady se bavíme o mužích, ale nebavíme se o tobě, muži. To, že já to vztáhnu na sebe a beru to velmi osobně, může být velký problém.”
Dle sociální psychologie se v odporu k genderovým tématům odráží jev vědomé ignorace.
Existuje už sice velké množství výzkumů, které vyvrací mýty a stereotypy o genderu a o sexuálním a domácím násilí, ale společnost tato zjištění vědomě ignoruje.
Je to totiž méně náročné, než vystupovat ze své komfortní zóny a něco měnit. Diskuze o genderových problémech je však přináší zpět do našeho světa, což vyvolává silné defenzivní reakce. Ingrová a Vojtko se nicméně shodují na tom, že naše společnost prochází neodvratitelnými změnami. Jaké budou jejich dopady je na nás.
“Svět se prostě mění, je 21. století. To, co platilo před 20 lety, […] je jiné. Mozek je mašina na adaptabilitu, máme všechny neurologické schopnosti udělat nějakou změnu i v 50 letech. […] A je to důležité, protože svět se mění. A není třeba hodnotit, jestli k lepšímu, nebo k horšímu, je prostě jiný. Tečka. […] Můžu a umím to zpracovat, nějakým způsobem se adaptovat a zkvalitnit si život.”
Citace byly upraveny za účelem lepší čitelnosti.
