„Mluvme spolu“ bylo heslem letošního NGO marketu, který je každoročně místem setkání neziskových organizací a široké veřejnosti. Představuje možnost seznámit se s aktivitami neziskových organizací aktivních ve vzdělávání, dobrovolnictví, oblasti lidských práv, environmentální problematice a mnohých jiných oblastech. Pro nás znamená možnost se potkat s občanským sektorem, navázat nová partnerství, podpořit aktivity jednotlivých organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.
Letos se událost přesunula na podzim do online prostoru. Přinesla pestrou paletu debat, workshopů, promítaní filmů a prezentaci více než 40 zapojených organizací.
Byli jsme toho součástí, přiblížili jsme naši práci, mluvili o tom, jak náročné výzvy přinesla letos pandemie covid-19.
Natočili jsme videospot a také jsme byli hosty nového podcastu.
Přinášíme nezkrácenou verzi rozhovoru, kterou pro NGO market poskytl ředitel Odboru rovnosti žen a mužů Radan Šafařík:
ROZHOVOR: S ředitelem Odboru rovnosti žen a mužů: „Vedeme dialog ke společenské změně“
„Mluvit spolu“ je v otázkách rovnosti žen a mužů klíčové. Je potřeba naslouchat všem stranám, jejichž životy nerovné postavení ovlivňuje. Na přetrvávající nerovnosti doplácejí ženy i muži. Pandemie covid-19 navíc ukázala, že se tyto nerovnosti prohlubují. O to důležitější je v časech krize dialog s občanskou společností, která nastavovala zrcadlo přijímaným opatřením, říká Radan Šafařík, ředitel Odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády. Mluví o tom, jak může úřad i občanský sektor společně pomáhat na cestě k společnosti, kde ženy a muži jsou si skutečně rovni.
Zasáhla pandemie životy žen a mužů rozdílně?
Ano. Onemocnění samotné více postihovalo muže. Ženy zase ve větší míře doplácely na související opatření. Zavřely se školy, břímě péče o děti a o domácnost zůstala do velké míry na ženách. Často k tomu ještě musely pracovat z domova. Studie také ukazují, že na krizi doplácejí odvětví, kde pracují převážně ženy a nezaměstnanost žen tak roste rychleji. Ženy rovněž výrazně více trpí psychickými problémy v důsledku pandemie – mají větší obavy o své zdraví i ekonomickou situaci. Zákaz vycházení negativně ovlivnil možnost obětí domácího násilí vyhledat pomoc a vedl k eskalaci partnerských konfliktů.. V neposlední řadě zasáhla pandemie i do tak intimní oblasti, jako jsou porody, kdy několik týdnů platil zákaz přítomnosti otců u porodu.
Jakou roli v zmírňování negativních dopadů sehrál občanský sektor?
Zjednodušeně řečeno nastavoval zrcadlo přijímaným opatřením. Abych to vysvětlil, Odbor rovnosti žen a mužů funguje jako prostředník v komunikaci mezi občanským sektorem a ministerstvy, vládou a dalšími institucemi. Podněty přicházející z praxe, z terénu, ze strany občanských iniciativ a neziskových organizací mají potenciál ukázat na nedostatky a upozornit na problémy, která je potřeba řešit. A to se dělo i v čase pandemie, kdy jsme dostávali podněty ze strany občanské veřejnosti a poskytovali doporučení orgánům, které v krizi rozhodovaly.
V čem třeba tato komunikace pomohla?
Například při plošném zákazu přítomnosti otců při porodech, kdy se podařilo docílit výjimky pro cizinky, které potřebují tlumočení, nebo pro ženy se zdravotním postižením. Nakonec byl plošný zákaz přítomnosti blízké osoby u porodu Ministerstvem zdravotnictví zrušen a nastavování takových opatření zůstalo v kompetenci konkrétních porodnic. Podobně jsme upozorňovali na to, že stát při kompenzacích zapomíná na osoby zaměstnané na dohody konané mimo pracovní poměr. Což jsou ve větší míře ženy. Vláda se pak rozhodla pomoci i této skupině zaměstnanců a zaměstnankyň. Zásadní roli pak hrál občanská sektor při pomoci obětem domácího násilí. Nejen že upozorňoval na jejich obtížnou situaci, ale organizace jako Rosa či Bílý kruh bezpečí samy přicházely s inovativními přístupy, jak pomáhat obětem i v době ztíženého osobního kontaktu.
Daří se tedy díky občanskému sektoru prosazovat rovnost žen a mužů rychleji?
Česká republika se v různých žebříčcích rovnosti žen a mužů dlouhodobě umisťuje na spodních příčkách. Ženy v Česku stále vydělávají v průměru o pětinu méně než muži. Sto let po zavedení volebního práva žen je jejich zastoupení v politice stále jen přibližně 20 %. U pohovorů ženy musí stále čelit otázkám, zda neplánují založení rodiny. Na nerovnosti ale doplácejí i muži – kvůli genderovým stereotypům jsou děti při rozvodu svěřovány do péče hlavně matkám. V posledních letech také prudce klesá podíl mužů s vysokoškolským vzděláním.
Občanský sektor na tyto nerovnosti poukazuje, ale jeho síla není tak velká jako v zahraničí. Například ve Španělsku ženy organizovaly masové protesty poté, co za skupinové znásilnění dívky v bezvědomí byli pachatelé odsouzeni na 9 let odnětí svobody. Čin byl totiž klasifikován jako sexuální zneužití, nikoli jako znásilnění. Tyto protesty pak vedly ke změně španělské legislativy. Podobné masové protesty proti neadekvátnímu trestání znásilnění proběhly i v dalších zemích Evropy. U nás skončí každé druhé znásilnění podmíněným propuštěním. Přestože na nízké tresty odborná veřejnost i některé občanské iniciativy upozorňují, stále to není otázka celospolečenského významu.
A proč u nás chybí motivace měnit tyhle věci zdola?
Asi je to obecně tím, že otázka rovnosti žen a mužů je u nás vnímaná jinak než třeba ve skandinávských zemích, ve Francii nebo zmíněném Španělsku. Tam nemají lidé problém identifikovat se jako feministé a nemají problém říct, že v jejich společnosti v současnosti existují nerovnosti mezi muži a ženami a je potřeba to řešit. Věřím ale, že když o nerovnostech budeme mluvit a považovat je za důležité společenské téma, budeme se pomalu posouvat. Již teď na tom děláme. V posledních měsících intenzivně pracujeme na dokončení nové Strategie pro rovnost žen a mužů. Měli jsme k ní veřejnou konzultaci, kulaté stoly s ministerstvy, neziskovými organizacemi i akademickou obcí. Klademe si v ní vysoké cíle, kterých můžeme dosáhnout pouze tehdy, když budeme ochotni vést dialog mezi těmi, kterých se opatření týkají, a těmi, kdo opatření nastavují.
