U příležitosti Mezinárodního dne žen, 8. března 2021, vláda schválila Strategii rovnosti žen a mužů na následující desetiletí. Některé genderové nerovnosti v ČR stále přetrvávají a dlouhodobě nás ve srovnání s ostatními státy staví na nízké příčky celoevropských žebříčků. Některé nerovnosti se navíc vlivem pandemie covid-19 prohloubily. Zvlášť zasaženou skupinou jsou ženy, na které chce vláda při celospolečenské obnově pamatovat.
Nová strategie na nerovnosti pohlíží intersekcionální optikou, tj. kromě genderových nerovností bere v potaz i vliv dalších faktorů, jako je např. věk či zdravotní znevýhodnění. Dokument byl vypracován Odborem rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR ve spolupráci s řadou odborníků a odbornic ze státního, akademického a občanského sektoru. Celkem zahrnuje přes 400 konkrétních opatření k dosažení cílů v 8 oblastech.
Z průzkumů vyplývá, že 83 % české veřejnosti považuje snahu o dosažení genderové rovnosti za důležitou a 77 % si myslí, že státní instituce by o ni měly usilovat. Více než polovina české veřejnosti také zastává názor, že nerovnosti mezi muži a ženami i v dnešní době přetrvávají. Vnímání nerovností se přitom liší v závislosti na pohlaví – 80 % žen ve srovnání s 56 % mužů například považuje nerovnost v odměňování za závažný problém. Ženy obecně vnímají genderové nerovnosti více, což je logické, neboť na ně více dopadají. Zároveň ale mají ženy menší přístup k rozhodovacím pozicím a média a politická reprezentace otázku genderové rovnosti často bagatelizují a v širším rozsahu se jí nevěnují.
Za zmínku stojí i vnímání pojmů feminismus a gender. Navzdory kulturně-společenskému významu feminismu v národním obrození a za První republiky jsou v současnosti tyto pojmy vnímány jako kontroverzní a setkávají se s nepochopením a odporem některých zájmových skupin.
Příkladem je dezinformacemi prostoupená veřejná debata o ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy, která zdůrazňuje potřebu prosazování genderové rovnosti, nikoli genderové či pohlavní neutrality. Ačkoliv Istanbulskou úmluvu dle průzkumů veřejného mínění podporuje dvakrát více lidí, než kolik ji odmítá, z veřejné debaty nejhlasitěji vystupují názory jejích kritiků. Veřejnost se obecně staví za řešení konkrétních problémů a nerovností, například nerovnosti v odměňování, ale v obecné rovině jsou témata genderu a rovnosti marginalizována a odsouvána do pozadí jakožto méně důležitá.
Média hrají při formování veřejného mínění velmi důležitou roli. Mohou přispět k lepší ochraně lidských práv, ale také naopak k reprodukci stereotypů. Specifickým problémem jsou sexistické a diskriminační reklamy. Byť jsou takové reklamy zákonem o regulaci reklamy zakázané, vymáhání jejich zákazu bylo v Česku dlouhodobě nedostatečné. A to i přes to, že většině české společnosti takové reklamy vadí. Věřím, že nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o tom, že reklama zobrazující nahou či polonahou ženu k upoutání pozornosti na nesouvisející produkt nebo službu, je protizákonná, má spolu s naší strategií potenciál situaci zlepšit.
Ženy jsou velmi málo zvány jako odbornice do televizních pořadů a jsou podreprezentovány ve vedení víceméně všech českých veřejnoprávních médií, takže mají menší možnost televizní obsah ovlivnit.
Genderové stereotypy se odráží v nerovnostech a diskriminaci na trhu práce, v oblasti zdraví či domácího a sexuálního násilí (viz další kapitoly Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030). Nejrozšířenější jsou stereotypy v rodině a domácnosti, kde jsou ženy stereotypně vnímány jako primární pečovatelky a muži jako živitelé rodiny. Tyto stereotypy dopadají především na ženy, ale v nezanedbatelné míře i na muže, což se projevuje například jejich nerovnou šancí na přiznání péče o děti po rozvodu. Mezinárodní standardy a úmluvy proto český stát vyzývají k aktivnímu potírání stereotypů.
S potíráním stereotypů a genderových nerovností souvisí i postavení občanské společnosti. Nevládní neziskové organizace (NNO) převádí znalosti z „terénu” do veřejných politik a poskytují přímou pomoc znevýhodněným skupinám a obětem genderově podmíněného násilí. Přesto však získávají od státu málo podpory a čelí rostoucí kritice ze strany veřejnosti, na čemž mají podíl mj. výroky některých politických aktérů a dezinformačních médií. Tato kritika se odráží na menší praktické podpoře i využívání služeb NNO ze strany veřejnosti.
Strategie představuje 5 strategických cílů a 72 opatření k odbourávání genderových stereotypů a sexismu ve společnosti. První cíl usiluje o snižování přijatelnosti genderových stereotypů prostřednictvím osvětových aktivit a potírání sexismu v reklamě a médiích. Druhý cíl je zaměřen na lepší porozumění tématu genderové rovnosti a jeho přínosům. Třetí strategický cíl se věnuje rovnosti žen a mužů v médiích a jejich obsahu skrze metodickou podporu a osvětu směrem k novinářům a novinářkám a zvýšení zastoupení žen ve vedení médií. Záměrem čtvrtého strategického cíle je zlepšení podmínek pro rozvoj občanské společnosti působící v oblasti rovnosti žen a mužů. Poslední cíl řeší uplatňování genderového hlediska v politikách dotýkajících se běžného života od veřejného prostoru a dopravy, a to od sportu přes volnočasové aktivity až po bezpečnost v kyberprostoru.
